Princezna Diana není jedinou slavnou osobností, která přispěla k tomu, že se o tomhle jevu začalo otevřeněji diskutovat. Angelině Jolie bylo třináct, když se nožem zranila poprvé, a pokračovala v tom až do šestnácti. I ona později přiznala: "Snažila jsem se něco cítit, hledala nové věci, měla romantické představy o krvi. Ubližovala jsem si. Teď už chápu, že to bylo volání o pomoc." Na rukou Christiny Ricci zase najdete drobné jizvy - udělala si je sama zapalovačem. "Jak vám najedou endorfiny, bolest se dokonce zmírní. Trvá to chvilku, malé štípnutí, a potom už doopravdy nic moc necítíte, naopak to uvolňuje." Christina si podle svých slov ubližovala tehdy, když se snažila udělat dojem na kluky nebo byla naštvaná, že není dost hezká. "Byla jsem rozčilená, tak jsem to udělala, uklidňovalo mě to. Je to strašný způsob, jak se cítit líp. V mozku ale máte dvě části, a jedna chce zničit tu druhou. A myšlenka sebezničení je občas velmi romantická. Teď už to ale je za mnou," řekla. Několik jizev 'zdobí' i levé předloktí Johnnyho Deppa, který je bere jako připomínku důležitých okamžiků v životě. "Moje tělo je svým způsobem deník. Je to něco, co dělali námořníci, určité chvíle v životě, kdy sám sebe označíte, ať už nožem, nebo u profesionálního tetovače," vysvětloval v časopise Details.
Právě vztah k tetování nebo piercingu vás v souvislosti se sebepoškozováním možná napadne jako první. "Někdy se říká, že jde o socializované formy sebepoškozování," vysvětluje psycholožka Kocourková. Jenže zatímco rituály nebo zdobení těla hrají určitou společenskou roli, funkce sebepoškozování je jiná. Obvykle má lidem, co se zraňují, pomoci vyrovnat se s obtížnými emocemi, které nezvládají jiným způsobem, a tak ? se je snaží vyjádřit přes své tělo. Nikoli ale proto, aby dávali najevo, že potřebují pomoc - hlavním cílem sebepoškozování je totiž získat úlevu, ne pozornost. Svá poranění většinou skrývají, třeba pod dlouhým rukávem nebo kalhotami. Právě ruce a nohy jsou totiž nejčastějším místem zraňování, naopak na obličeji byste se s ním setkaly jen výjimečně. Mnoho z těch, kteří se zraňují, přitom v životě funguje zcela ,běžně' a o tom, co se s nimi děje, často neví ani rodina nebo přátelé. Tenhle jev je rozšířenější, než byste čekaly. Odhaduje se, že třeba ve Spojených státech sebepoškozováním trpí asi dva miliony lidí.
Řezání
se, pálení kůže nebo píchání jehlami - to jsou vlastně jen o něco
drastičtější formy sebepoškozování než anorexie a bulimie. I týrání se
hlady nebo dobrovolné zvracení jsou způsoby, jak se odmítat. Obojí
souvisí s problémy s vnímáním vlastního těla, prožíváním sebe sama. A
obojí se záhy stane závislostí. Postupně totiž přestává jít o reakci na
nějakou událost: uvolní se mechanismus jako u braní drog. Tělo chce
chování, které přináší úlevu.
"Než se poprvé pořežete, pamatujte si: bude vás to bavit. Zjistíte, že
krev a úleva od bolesti jsou návykové. A to i tehdy, když si myslíte,
že si uděláte jenom pár zářezů, které nejsou hluboké a lehce se zahojí.
Budou totiž hlubší," napsal na serveru www.recoveryourlife.com pisatel
s přezdívkou D.A.A. "Buďte připraveni, že z deseti zářezů se stane sto.
Že váš život se bude točit jenom okolo zraňování a zakrývání. A
počkejte, až poprvé říznete moc hluboko. Když budete osamělí, všechno
se stane možným nástrojem: nůžky, klíče od auta, jehla, svorky nebo
třeba i pero. Budete si přát, abyste s tím nikdy nezačali, protože to
budete nenávidět a současně i milovat. Nebudete bez toho moct žít."
Judith Lewis Herman, autorka knihy Trauma and Recovery, tvrdí, že sebepoškozování se často dopouštějí ženy, které byly zneužívány nebo týrány v dětství. Fyzická bolest je pro ně totiž snesitelnější než emocionální. "Vysoké procento těchto klientů trpí různými poruchami osobnosti, jejich emocionální nastavení nedovede zpracovat těžké prožitky, vztahy," říká psychiatrička Gabriela Šivicová z pražského centra RIAPS. Mezi ,spouštěče' sebepoškozování pak může patřit ztráta vztahů nebo problémy v nich, šikana, stres v práci, zneužívání. "Důvod ale nebývá často jasně vyjádřen, mnoho pacientů neví, proč to dělá. Teprve potom se hledá význam jednání, které je často nevědomé," upozorňuje psycholožka Kocourková. Sebepoškozování obvykle trvá několik let; déle, když se problém neléčí. "Pokud má být pomoc účinná, je třeba pracovat s osobností člověka. Proto nastupuje psychoterapie, která by měla být zaměřená právě na zjištění, proč se sebepoškozování projevilo, a na to, aby se klient naučil jiné způsoby uvolnění emocí a neobracel je proti sobě," říká doktorka Šivicová. Důležitou roli hraje i okolí, které by nemělo problém přehlížet. Řadu informací o sebepoškozování lze nalézt i na internetu, například na serveru www.selfharm.net nebo na www.doktorka.cz, kde existuje i diskuse na téma sebepoškozování.
Sebepoškozování je určitá forma komunikace, způsob, jak vyjádřit své pocity.
Pohledem psychiatra:
Sebepoškozování v klinickém slova smyslu představuje kategorii, která má
sociální kontext a sociokulturní pozadí. Zacházení s lidským tělem je
determinováno sociálními okolnostmi a rituály, které mají kulturní a sociální
význam. Tyto okolnosti rozhodují o tom, které zásahy do lidského těla lze
pokládat za konvenční normu (např. tetování nebo piercing) a které již mají
charakter sebepoškozování v patologickém slova smyslu.
Budeme charakterizovat termíny, které se vyskytují v odborné literatuře a
popisují patologické sebepoškozující chování. Je zřejmé, že sebepoškozující a
suicidální chování se odlišuje, ale toto odlišení nebývá vždycky v klinické
praxi snadné.
Automutilace (self-mutilation) představuje sebepoškození, kde nejčastější
motivace vyplývá z psychotické poruchy a sebepoškození může mít symbolický
význam. Příkladem je automutilace zaměřená proti části těla (např. ruce,
genitáliím, očím, jazyku) symbolicky vyjadřující patologické pocity viny a
sebepotrestání při těžké depresi. Bizarní automutilace se mohou vyskytnout u
pacientů trpících schizofrenním onemocněním. Automutilace se může také
vyskytnout jako vedlejší produkt neobvyklých sexuálních praktik
sadomasochistického charakteru nebo u osob s poruchami osobnosti v zátěžových
situacích, jako je např. trestní stíhání, pobyt ve vězení, nedobrovolná
hospitalizace, a může mít účelový charakter.
Sebepoškozování (self-harm, self-injury, self-wounding) je termín, který je
nejčastěji spojován s vědomým, záměrným, často opakovaným sebepoškozováním
(sebezraňováním) bez vědomé suicidální motivace, v němž dochází k narušení
tělesné integrity, bez závažného letálního dosahu. Nejčastěji jde o řezná
poranění kůže, zápěstí, předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávání znaků do
kůže. K sebepoškození bývají používány ostré předměty, např. žiletka, sklo.
Další formou sebepoškození je popálení, např. cigaretou nebo zapalovačem.
Uváděné motivy pro sebepoškození jsou rozličné, nejčastěji uváděným motivem bývá
pocit vzteku na sebe samého, úleva od napětí, někdy též přání zemřít.
Sebepoškozování je považováno za jeden ze znaků narušené osobnosti, nejčastěji
hraničního charakteru. Někteří autoři ovšem sebepoškozující chování koncipují
spíše jako návykovou poruchu (addiction) než jako znak specifické poruchy
osobnosti. Do okruhu sebepoškozování bývá zahrnováno i předávkování léky, které
je opakováno a není u něj patrný přímý suicidální motiv. I když v
sebepoškozujícím chování můžeme nalézt apel na okolí, nebývá snaha o získání
pozornosti okolí jediným motivačním mechanismem.
Syndrom záměrného sebepoškozování (deliberate self-harm) představuje širší
pojetí sebepoškozujícího chování, které je vydělené z kategorie suicidálních
pokusů a zahrnuje sebepoškozování jako specifický patologický projev u poruch
osobnosti (hraniční, histrionské, disociální, mnohočetné poruchy osobnosti),
nebo u pacientů s poruchami příjmu potravy (zejména mentální bulimie) a pacientů
závislých na návykových látkách.
Syndrom pořezávaného zápěstí (wrist-cutting, slashing) má charakter
sebepoškozování, v němž dominuje pořezávání, typicky na zápěstí a předloktí,
které nemá vědomý suicidální motiv. Popisuje se, že afektivní projevy, které
provázejí sebepořezávání, mají specifickou dynamiku a průběh. Pacienti prožívají
tenzi a dysforii. Sebepořezání vede k úlevě a k opakování tohoto jednání. Osoby,
které se pořezávají, mají snahu proti tomuto jednání bojovat, ale při snaze
ovládnout se prožívají napětí, dysforii a vztek, afektovou kombinaci, která vede
k opakování sebepoškozujícího jednání.
Předávkování léky (self-poisoning, overdosing) představuje neindikované,
nepřiměřené nebo nadměrné užití dávky léků bez zřetelného suicidálního úmyslu.
Předávkování bývá často opakované. Může jít o léky, které byly pacientovi
předepsány nebo které patří někomu z rodiny, ale i takové, které náhodně najde v
domácí lékárničce.
Komentáře
Přehled komentářů
s tím nadpisem máš pravdu ... je to rozšířená "nemoc" ...ale moc se o ní neví..tedy spíš dospělí o ní neví....mezi námi se šíří rychlostí světa ...což je špatně..nemělo by se o ní mluvit...to´t můj názor..možná proto sem i ráda, že není zmedializovaná ... i když tím pádem je taky pravda, že se tomuto problému nepřikládá dostatečná váha..těžko říct..je to na člověku ale nepřeju nikomu zažít
zdravím humanart :)
(StePUNKa, 27. 7. 2007 15:20)