Je to strašně zvláštní, když člověk spí sám... Chytla jsem dost blbej zvyk, převalovat se v noci po celý posteli a ujišťovat se, že vedle mě Adam leží, cítit jeho teplo, přivinout se...Adam tvrdí, že ho vždycky vytěsňuju z postele a že leží jen na kraji... Včera nešel spát, do dvou se nějak převaloval, pak jsme se trochu pohádali a já usnula. Ráno mě vzbudila prázdná postel, Adam seděl u počítače v kuchyni, aby mě nebudil. Vyžehlila jsem mu kabát a jel za mým tátou, začíná pro něj pracovat ve firmě. Teď tam ještě je a já bych vlastně měla dospávat, ale nějak mi to nejde, jsem unavená, ale namísto spánku promazávám starý zprávy a přemýšlím. Zase je to jako touha si ubližovat, je to horší než svého času žiletky v zápěstí, pak se z toho stala děsná móda a já poznala Adama, už nebyl důvod, vlastně jen jednou, jedinkrát. Pořád přemýšlím nad tím, proč jsem neměla sílu smazat zprávy od ní. Používám kvůli práci Adamův telefon, řekl mi, ať všechny jeho zprávy smažu a já ty její prostě nesmazala, neměla jsem na to... Ne kvůli němu, ale snad kvůli sobě. To jsme taky vymysleli, že budeme mít pravidla, abychom ten dávný problém konečně smazali z našeho života. Koneckonců, byl to přeci jen sex, nic víc, možná přátelství, ale co na něm záleží. Zůstala jen nedůvěra a ta vlastně už taky není... Byl to jen můj negativismus, já už chci být zase jako dřív! A namísto toho se budu dál přetvářet, jak je všechno super a ono jo, je to všechno super, jen já nejsem super, pořád se nechávám unášet minulostí a tajně máčím polštáře slzami. A tak Adam navrhnul, že si určíme pravidla, já přestanu být tak negativní vůči všemu a hlavně svému okolí a minulosti, vždyť už to přece minulost je! A on mi bude dávat víc najevo, že mě miluje. A tak mi to říká každý den né padesátkrát, ale stokrát, napíše to do každý zprávy, kterou mi píše a nejspíš je to i díky tomu lepší. Od té doby, co jsme si ty pravidla určili, je to, jako bychom spolu zase začínali chodit, milujeme se každý den alespoň dvakrát a všeobecně v naší domácnosti převládá sex a naše fantazie v něm. Lituju veškeré naše sousedy. A někdy i sebe, chudák já.
A najednou to plánování svatby, už ne takové to, kterým jsme se zabývali v době, kdy jsme spolu byli pár měsíců, jednou se vezmeme a budeme mít sto dětí...ne! Najednou je to krásná představa s pevným datem a je to tak hrozně fajn, nejen to plánování, ale ta představa, nikdy jsem na svatbě nelpěla a nemám tu tendenci ani teď, ale začínám to vnímat jako určitej symbol lásky a kašlu na to, jestli někdo říká, že moc pospícháme a že toho budeme někdy litovat. Možná budeme a možná taky ne. Koneckonců, v té době spolu budeme necelé tři roky, to už není zase tak málo. A že nám nezůstanou plány? Ale jo, zůstanou, pořád budeme nad něčím snít, jsme oba melancholici a tak, jak umí snít Adam a jak umím snít já, umí už jen jediná osoba, kterou jsem kdy potkala a to je moje nejlepší kamarádka, Terka. Ale kdoví, jestli ona ještě někdy takhle sní a když, už to nebývá se mnou, pořád se milujeme a nikdy se "neopustíme" a přece...ona taky jednou potká člověka, se kterým bude snít o společné budoucnosti a pak už jde kamarádství stranou. A stejně to v nás zůstane, navždy. Naše přátelství nás tak moc poznamenalo, že už zapomenout nedokážeme.
Dnešní ranní zápis se ubírá směrem lásky, nejspíš to tak bude u všech a třeba si jednou budu tyhle zápisky číst a smát se jim, vzpomínat...to byl taky prvotní záměr tohoto blogu, zůstat pořád tou malou holkou a tvářit se jako dospělá, ačkoliv toho sotva kdy okusím. A teď bych se měla zabývat chvíli pracovními záležitostmi a pak nejspíš spát, alespoň chvíli ještě...